středa 12. dubna 2017

Road Trip po Andalusii

Znám jeden citát, který zní: "Z věcí, co uvidíš během cest, nejdřív ztratíš řeč. A potom se z tebe stane vypravěč." Tohle je sice jen neobratný překlad anglické verze, ale přesto vystihuje to, co na cestování miluju nejvíc. Zažijete tolik věcí, které jsou na míle vzdálené vašemu běžnému životu, že se ve vás něco pohne, rozbije a zase slepí dohromady, ale trochu jinak než to bylo dřív. Přeskupení substance. Každý kilometr světa, který poznáte, lidi, co na něm potkáte, to ve vás zanechá svůj podpis, formuje vás to. Některé cesty míň, jiné víc. Andalusie toho ve mně svou nekonečnou pestrostí zanechala mnoho a já bych to teď ráda předala dál prostřednictvím fotografií a slov. Pojďte se se mnou na chvíli projít tímhle okouzlujícím jihošpanělským regionem. :) 


Odlétaly jsme brzy ráno z Prahy do Bruselu a odtamtud do Málagy. Když letadlo kroužilo nad pobřežím a já poprvé viděla jeden ze svých vysněných kousků světa z výšky, musela jsem se držet, abych nevypískla radostí. Velkoměsto v náruči kolébaly míle zelených vrcholků, hladina Středozemního moře stříbrně jiskřila, přiletěly jsme do španělského ráje! Trochu paniky do toho pozemského nebe vnesla cesta autem z letiště k bytu Danielly, u které jsme si přes Airbnb zařídily ubytování. Španělská doprava je ještě hektičtější, než francouzská, a to jsem si myslela, že takový extrém už nic nepřebije, leda Itálie. Ale o motorkářích a dalších nešvarech místní dopravy ještě budu mluvit později...


První odpoledne našeho andaluského dobrodružství jsme, jak už bylo řečeno, strávily v Malaze. Je to oblíbené přímořské letovisko, tak trochu evropské Los Angeles. Rodným městem Picassa se táhne nekonečný bulvár, který lemují palmy, kromě historického centra se všude tyčí moderní výškové budovy, písčité pláže bičují vlny a na to všechno dohlíží třítisícová Bétická Kordillera známá taky jako Andaluské pohoří. Na fotce nahoře je část Alcazaby, rozlehlého opevnění v centru města, ke kterému přiléhá amfiteátr Teatro Romano



Katedrála Catedral de la Encarnación de Málaga. Zvlášť v noci je nádherná. A přímo pod ní a Alcazabou je obrovský park plný palem, exotických květin a platanů, ve kterých volně poletují pestrobarevní papoušci. Je to učiněná městská džungle, ale perfektně udržovaná. Mít v Česku takové parky, strávím v nich život.


"To jste si odskočily do Lodýna?" ptali se mě rodiče, když jsem jim ukazovala fotky Málaga Eye, které se naplněné turisty z celé Evropy pomalu otáčí v přístavu a poskytuje tak skvělý výhled nejen na město a hory, ale i moře. Vede k němu promenáda plná pouličních umělců, zpěváků, kytaristů, ale taky restaurací a kaváren.



Hned druhý den brzy ráno jsme vyrazily směr Gibraltar. Když jsme se dostaly na dálnici, bylo všechno v pohodě a já Denču, naši hlavní (a jedinou) řidičku, ustavičně plácala po rameni se slovy: "Tobě to tak jde! Řídíš fakt skvěle!" (v překladu "Hrozně ti děkuju, žes nás ještě nezabila!"). Ovšem dostat se z města nebyla žádná sranda. Všechna města, co jsme navštívily, byla samá jednosměrka, semafor, kruhový objezd s milionem pruhů a v nich triliony motorkářů, kteří se to nebáli střihnout po chodníku, když se jim silnice zdály moc ucpané. S aplikacemi Navigator a Maps.me jsme si užily víc než dost. Jak řekla Ivet, občas se navigace řídila spíš podle nás, i když to mělo být naopak. Nutila nás třeba odbočit doleva v místech, kde byla zeď, anebo nás nechala točit se v kruzích tak dlouho, dokud nám to nedošlo. Rezignované odpovědi "Jeď, kam chceš" na Denčiny dotazy ohnedně směru jízdy završovaly skoro každý náš den. I přesto jsme to zvládly bez újmy a užily si tyhle dechberoucí výhledy na hory, osamělé domky stojící uprostřed polí a kopců a ovce pasoucí se opodál.


Po parkovací krizi na španělské hranici jsme konečně stanuly na britském území. Holky se snažily stopnout letadlo na slavné gibraltarské runwayi. Jak můžete vidět, nechytly jsme zrovna nejlepší počasí (ani to letadlo), ale aspoň byl díky bouřce výlet do přírodní rezervace dobrodružnější a v tom nejhorším lijáku jsme se mohly schovávat v restauraci, pít kafe a jíst fish and chips


Bouřka výhledům na Afriku (ten maličký kousek pevniny vlevo) a přístav kouzlo neubrala.


Upper Rock. 


První setkání s těmihle krasavicemi nebyl žádný med. Protože je jaro a makakové mají zrovna mláďata, samci bojovali o přízeň samic, které se spíš věnovaly opičím miminkům. To se nejednou zvrtlo v divokou roztržku, některé opice si ale prostě jenom hrály. V každém případě jsem byla vděčná za teleobjektiv a trvalo mi, než jsem se odvážila k nim přiblížit víc. 


Nutno říct, že jsou ale opravdu fotogenické a pouhou svou existencí vás vybízejí k pořizování dobrých fotek. Některé scény se prostě naskytnou samy. Jako třeba tahle.




Windsor Bridge je visutý most nad zhruba padesát metrů hlubokou propastí a jít po něm není nic pro lidi se strachem z výšek. Vlastně celá návštěva gibraltarské rezervace není nic pro lidi se strachem z výšek. Nebo opic. Nevím, proč mě napadlo tam jet. Ale když ten strach překonáte, je to neskutečně krásné.




Tenhle záběr vznikl pár vteřin před tím, než to roztomilé zvířátko (teď myslím tu opičku vlevo) skočilo Denče na záda a snažilo se jí ukrást z batohu tatranku. Jakmile máte trochu pootevřený batoh a v něm jídlo, opice to ucítí a vzhledem k jejich vášni okoušet chutě z celého světa vám ho čmajznou a už ho neuvidíte. Taky je nesmíte hladit. Ony vám můžou třeba skákat po hlavě (což často dělají), ale vy na ně nemůžete položit ani malíček. Jinak vás kousnou. To je zákon džungle


Nejen gibraltarská fauna, ale i flóra je ohromující! Tolik různých druhů stromů, květin a keřů jsem viděla snad jen v botanické zahradě. Ale tam jsem je tolik nevnímala. Ve volné přírodě žijí svým vlastním, divokým životem a dodávají místu duši a atmosféru. Za každou zatáčkou klikatých silniček čekal díky nim na objevení nový zázrak. 


Město za námi (respektivě za runwayí) už není Gibraltar, ale španělské městečko La Línea de la Concepción. 


Další místo, které na Gibraltaru stojí za vidění, je St. Michael's Cave. Vchod do jeskyně je upravený jako auditorium, kde si můžete poslechnout koncert nebo se podívat na divadelní představení. A potom se třeba hodiny proplétat jejími tajemnými uličkami.


Gibraltar jsme opustily v dobrém rozmaru. Pravděpodobně jako tyhle opičky, které na tom autě snad taky odjely kamsi. Ubytování jsme měly sjednané v malém horském městečku San Enrique, které jsme skoro dvakrát přejely, než jsme se do něj konečně dostaly. Ale právě tam jsme zažily tu pravou španělskou kulturu v nejširším smyslu toho slova, když jsme večeřely v hospodě na okraji té vesnice s maximálně pár sty obyvatel. Jídlo bylo... no, dost zvláštní, ale levné, tamní štamgasti opilí, nikdo neuměl ani trochu anglicky, ale zato byli všichni hrozně milí, v televizi tradičně běžel pořad o vaření (Španělé v hospodách nekoukají na sport jako Češi) a všichni se cpali pořádnými porcemi španělských tortil a tapas. Ač to možná zní podivně, na tom konci světa na mě něco zvláštního dýchlo... a nebyl to jenom podroušený Španěl potácející se kolem našeho stolu. V tu chvíli jsem totiž zažívala něco ne docela turistického, něco, co musel zažívat třeba Zibura v odlehlých částech Číny a Nepálu, když se vecpal do něčího obýváku na večeři. Taková ta vzácná chvíle, kdy si uvědomíte, že vidět krásná místa je důležitá a velmi příjemná součást cestování, ale poznat místní v jejich přirozeném prostředí (protože jsem Čech, tak mi hospoda přijde jako docela přirozené prostředí, žejo), jejich život takový, jaký dennodenně je, jejich zvyky, odlišnosti, to je to, čím vás vaše cesty mohou obohatit nejvíc. Proto až někam vycestujete, navštivte v té zemi i nějaký hodně zapadlý kout, kam by nikoho ani za mák nenapadlo jet, a zůstaňte tam aspoň jeden večer. Odejdete odtamtud se spoustou vjemů a myšlenek, které ve vaší duši zanechají autogram navěky.


Tohle byla stejně asi nejhezčí část naší cesty. Víc jak 100 kilometrů jízdy andaluskými serpentinami ze San Enrique až na sever regionu do Sevilly. Celou cestu horami svítilo slunce, v údolích se válela mlha a nad vrcholky se stahovala mračna. Flóra na stráních v této oblasti je synonymem rozmanitosti, celé to působilo exoticky, divoce. Dobrodružně. Skoro magicky, jako z jiného světa, ještě víc, než na Gibraltaru. V ten moment moje tělo zaplavilo nekonečné štěstí z uvědomění, jakou krásou jsem obklopena a že je to celé mnohem hezčí, než jsem si představovala.


Někde ve čtvrtině cesty jsme se trochu ztratily. Ale dovedlo nás to k tomuhle výhledu, takže to, že se občas v životě ztratíte, nemusí vždycky nutně znamenat negativní věc. Jen musíte ty krásné věci umět najít a ocenit. Já na tenhle východ slunce budu vzpomínat jako na ten nejhezčí, co jsem v životě spatřila; a to jen díky tomu, že chvíli nefungovala GPS. 



V hlavním městě regionu, Seville, jsme bydlely u Španělky, která taky vůbec nemluvila anglicky, ale byl to ten nejvstřícnější člověk, kterého jsme během cesty potkaly. Měla krásný domek, v něm knihovnu se spoustou knih v jazyce, kterému nerozumím (což ve mně jen znovu zažehlo dlouholetou touhu učit se španělsky), a pod okny nám rostl citronovník. A okraj naší ulice lemovaly pomerančovníky, které ji celou krásně provoněly. Mimochodem, Španělsko je země fontán. Jsou na každém rohu, na každé zahradě, na každém kruhovém objezdu. A jsou nádherné.


Taky je to země býčích zápasů. Nesouhlasím s tím, nešla bych se na ně podívat a tohle byla víceméně jediná fotka, kterou jsem s tou tematikou pořídila. 


Jak už jsem zmiňovala u Málagy, španělské parky jsou něco extra. I když na každém místě jsou osobité, třeba hlavní dominantou sevillských parků jsou víc než palmy a exotické květiny vistárie a pomerančovníky, ale pořád stejně úžasné. 


Plaza de España mě z celé Sevilly okouzlilo nejvíc. 




La catedral de Santa María de la Sede de Sevilla nebo taky katedrála Panny Marie. Uvnitř není nic moc. Třeba v Paříži mě skoro všechny sakrální stavby ohromily, ve Španělsku mi připadaly až příliš přezdobené. Myslím zevnitř, zvenku jsou samozřejmě nádherné. Možná za to zčásti mohly i blížící se Velikonoce.

Nachomýtly jsme se k velikonočním přípravám. Desítky mužů přenášely na ramenou a hlavách sochy a další výzdobu do kostelů, nápomocní turisté se jim velkoryse pletli do cesty a zdržovali je. Upřímně mě děsí představa, že chtějí ty kostely ještě víc zdobit. 


Tahleta moderní perla v historickém centru Sevilly se jmenuje Metropol Parasol, je to největší dřevěná konstrukce na světě a stvořil ji německý architekt Jürgen Mayer. Ne že by to bylo bůhvíjak podstatné. Já tomu říkám prostě žebroň. V Malaze byl taky jeden, který ale mnohem víc připomínal žebra, takže to mělo větší opodstatnění. No co. 


Pravý břeh Sevilly je bohatý na historii i kulturu. Levý je víc industriální, moderní, stojí tam velký fotbalový stadion a zábavní park, ale jinak tam toho zase tolik k vidění není. Ale mají tam aspoň hezké molo.



Torre del Oro. Jedna z hlavních dominant města. Dole je malé muzeum námořní historie a svrchu si můžete prohlédnout katedrálu, o které byla řeč výše.



Když budete pokračovat ulicí kolem katedály Panny Marie, dojdete na tohle malebné nároží, kde je spousta obchodů se suvenýry a taky zmrzlináren. Zmrzlinu tu mají mimochodem stejně dobrou jako v Itálii. A nespočet příchutí, ze kterých si prostě nejde jen tak vybrat, takže si musíte dávat zmrzlinu každý den, abyste je všechny okusili. Což jsme přesně udělaly.



Tohle je paella, typické španělské jídlo podobné třeba rizotu. Většinou se dělá s mořskými plody, my jsme ochutnaly tohle s kuřecím, kari, lusky a žlutou cuketou. Doporučuju! 


Cesta do Granady, městečka v srdci Sierry Nevady


V Granadě jsme rovnou navštívily tu nejvýznamnější památku, která je dokonce zapsaná na seznamu UNESCO. Alhambra je komplex paláců a pevností středověkých vládců Granady, první budovy byly konstruovány už v roce 899. Velkolepé stavby uprostřed kopců zdobí mimo jiné i krásné zahrady se spoustou fontán (jak jinak). 





Granada. Domek na domku, uzounké uličky a bílé fasády.


Sierra Nevada mi vzala dech. Když jsme z Alcazaby hleděly na zasněžené vrcholky, holky mě musely odtáhnout pryč, jinak bych tam totiž asi stála ještě teď. Miluju hory, a to i přes to, že nelyžuju ani nedělám žádný jiný zimní sport. Ale ráda se po nich toulám. Hory jsou něčím, co ve mně vzbuzuje nekončený respekt, úctu k něčemu tak majestátnímu, co v tichosti shlíží na svět, střeží všechna jeho tajemství. Jsou pro mě synonymem divočiny, čistoty, něčeho, co je člověku v jeho nejhlubší podstatě tak blízké...




Parky v Granadě. Plné palem. A levandulí. Pro změnu.



V Andalusii se tluče klasický španělský styl staveb (třeba ten kostelík na fotce dole je tradičně španělský) s orientem, arabským vlivem. A i přesto to spolu nějakým způsobem dokonale ladí.



Na tomhle náměstíčku přímo pod Alhambrou jsme objevily skvělou restauraci. A ochutnávaly ve velkém. Třeba sangrii...



Nebo španělské tortilly. Vlastně je to jenom bramborová placka s vejcem, sýrem a kořením. Nevěřila bych, že něco tak jednoduchého může být tak moc dobré.



Po obědě jsme se prošly okrajem města, který byl ještě malebnější, než jeho střed. Připomínal spíš venkov. Všude byly toulavé kočky, psi. A kytaristé, snad taky toulaví. Hrát uměli nádherně a vytvářeli svébytnou atmosféru místa.


Na tyhle výhledy z terasy Mirador San Nicolás budu vzpomínat do konce života. Nebo spíš do doby, než do Andalusie znovu odjedu, což nebude trvat dlouho vzhledem k tomu, jak moc mi učarovala.



Když se na tuhle fotku kytaristy zpívajícího Sieře a všem lidem Granady i Evropy, kteří ji přišli obdivovat na San Nicolás, podívám, bezděky mi v hlavě začne hrát La Isla Bonita od Madonny. Sice tuhle písničku vůbec nehrál a Madonna v ní vlastně zpívá o San Pedru v Belize, ale čert to vem.

"Tropical the island breeze
All the nature wild and free
This is where I long to be
La Isla Bonita
And when the samba played
The sun would set so high
Ring through my ears and sting my eyes
Your Spanish lullaby..."


Caldereia Nueva, ulice, kde se nachází největší arabská tržnice ve městě. Dají se tu sehnat šátky, spousta koženého zboží, ale i klasické suvenýry jako pohledy, magnety, hrnky nebo třeba koření všeho druhu.



Poslendí den v Malaze byl víceméně odpočinkový. Po týdnu, kdy jsme prochodily boty a zažily toho tolik, že to můj mozek ještě teď nedokáže vstřebat, už jsme se jen tak procházely po centru Malagy, jedly a později se válely na pláži. V Malaze jsem poprvé ochutnala gazpacho prosciutto. Nemyslela bych si, že mi studená rajčatová polévka s vajíčkem, tuňákem a šunkou přinese bůjvíjaké gastronomické uspokojení, ale můj bože. Tohle byla pravděpodobně jedna z těch nejlepších věcí, co jsem v životě jedla.


Stejně jako tohle tiramisu. Přiměřeně sladké a lehké. Příjemná změna oproti hutným českým dezertům, které kolikrát zasytí víc než hlavní jídlo.


Denča byla v nošení svého šátku velmi kreativní. A tenhle španělský styl se jí povedl tolik, že jsem ji nedokázala přestat fotit. Má zásobu profilových fotek na příštích padesát let.




Pláž, jemný písek, blankytné nebe, plachetnice, šum vln a přátelé. Hlava plná nezapomenutelných krás, zajímavých lidí, neobvyklých věcí, chutí, vůní. S Andalusií jsem se loučila jen těžko, možná proto mi tak trvalo sepsat tenhle článek. Líbilo se mi prožívat to celé při psaní znovu. A pokud jste dočetli až sem, moc vám za to děkuju a doufám, že jsem vás aspoň trochu nalákala, abyste se do Andalusie taky jeli podívat, protože to za to opravdu stojí.

Mějte se krásně!

6 komentářů:

  1. Nádherné fotky, díky za virtuální výlet, byl úžasný :)

    OdpovědětVymazat
  2. Krasne fotky i clanek. Muzu se zeptat cim fotis?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, děkuju za kompliment! :) Fotím Nikonem D3300, objektivy Nikkor 18-55 mm a Tamron 70-300 mm. :)

      Vymazat
  3. To je fakt nádhera, musel to být parádní výlet! :-) Hned mám chuť sednout na letadlo a někam se jet podívat, třeba rovnou do Španělska, které je na mém seznamu míst, které chci navštívit, už od dob, co jsem se učila španělsky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. <3 Děkuju! :) Bylo to parádní! Doufám, že se tam taky brzy podíváš! :))

      Vymazat