pondělí 24. dubna 2017

Jedničky a nuly: Příběh internetu v Grombířově podání fascinuje

Prvotina vystudovaného scénáristy a dramaturga by možná nebyla takovým úspěchem, kdyby neměla téma na české poměry tak výrazné a netypické. A kdyby se Tomášovi Grombířovi nepodařilo namíchat poutavý příběh jednoho na první pohled docela obyčejného kluka a pozoruhodnou faktografickou linii v takovém poměru, který čtenáře obohatí a zároveň baví.




Jedničky a nuly jsou románem odehrávajícím se částečně v období devadesátých let. To byla doba, kdy se v Československu a posléze Česku střídaly režimy, které přinesly řadu změn ve všech sférách včetně ekonomické. Během privatizace kromě jiného rostla chuť investovat do nově se rozvíjejících odvětví. A přesně tak se hlavní hrdina, sotva dospělý a předtím vcelku neúspěšný geek Adrian dostal ke svému životnímu údělu. Láska k počítačům a firma KPR ho dovedly až na vrchol a ve dvaceti už díky různým internetovým projektům vydělal první milion. Mladý nezkušený kluk, tak trochu asociál, ale logicky nemohl být na převratné životní změny ve svém věku připravený. Autor obratně popisuje, co se stane v případě, když se člověk, který ještě nestačil dozrát, dostane k velkému obnosu; jak si zvykne řešit penězi všechny své problémy včetně neschopnosti navázat pořádný vztah.

Román je tedy nejvíce popisem vývoje takového jedince. Grombíř si při něm nebere servítky a píše i ty nejméně lichotivé věci tak, jak jsou. Psaní bez obalu je patrné hlavně při líčení Adrianových milostných eskapád, které jsou vlivem jeho nedospělosti přinejmenším komické, občas vyloženě tragické. Oceňuji, že se autorovi podařilo napsat román tak, aby komplikovanost hlavního hrdiny nezastínila osobnosti vedlejších postav. Jejich charaktery sice nepodrobuje detailní analýze jako Adriana (a není k tomu ani důvod), ale ani Adrianova přítelkyně Helena, kamarád Aleš nebo objekt jeho touhy Ema nepůsobí dvojrozměrně. Pomáhá tomu specifická mluva nebo zevrubný, avšak umný popis atmosféry, která mezi Adrianem a jednotlivými postavami během dialogů panuje.

"Většina strávníků kolem něj rovněž zírala do mobilů či tabletů. Napadlo ho, že počet informací, které projdou skrze smysly, se nevyhnutelně zvětšuje, stejně jako objem toho, co je nutno následně zapomenout; vnímání i zapomínání je identický proces - změna stavu hmoty. Přijímáme prázdné kalorie informací, mozky pracují v bulimickém režimu, syté, přecpané, ale ve skutečnosti jen unavené samotným procesem odbourávání nepotřebného balastu."
- Jedničky a nuly, Tomáš Grombíř

Nejzajímavějším aspektem Jedniček a nul je, že obohacují o nezměrné množství technických informací a historický kontext. Fakta o internetu, privatizaci apod., která by napsaná někde v učebnici působila jako nestravitelná sněť, se v tomhle románu mění v dobrodružství, u kterého chcete být. Možná za to může skutečnost, že jen dokreslují samostatně fungující příběh, že je Tomáš Grombíř čtenáři dávkuje jen jakoby mimochodem a po kouskách, když přímo souvisí s tím, jak se vyvíjí osud hrdinů Jedniček a nul. I když je pravda, že konfrontace reálií s čirou fikcí nemohla působit vždy stoprocentně přesvědčivě, především pasáže, kdy jede Adrian do Ameriky domlouvat spolupráci KPR s tenkrát nově vznikajícím Facebookem, působily neautenticky a strnule.

Závěr románu, který měl tendenci směřovat čtenáře k očekávání jakéhosi vrcholného triumfu, působil nedotaženě, jako by autorovi při psaní upadlo pomyslné pero od ruky a on ho už nezvedl, aby román dopsal. Přitom si myslím, že se z té pointy, odhalení všemožných intrik a špinavostí, které skrývalo nemálo firem vzniklých v době privatizace, dalo vytěžit trochu víc. Ale to je jen drobná vada na kráse jinak skvěle komponovaného příběhu plného zvratů, zajímavostí, dynamicky vystavěných dialogů a upřímnosti.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji internetovému knihkupectví Martinus.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat