úterý 14. března 2017

Únava materiálu: Evropa očima uprchlíků


Laureát Magnesie Litery za prózu z roku 2012 získal v letošním patnáctém ročníku českého literárního ocenění další nominaci. Tentokrát za novelu s aktuálním tématem uprchlické krize Únava materiálu. Jak se mladému autorovi povedlo tak kontroverzní námět, který, jako všechny velké historické mezníky, láká tolik autorů napříč světem, zpracovat? 



Marek Šindelka si pro svůj příběh vybral řekla bych pro romány a novely podobného typu charakteristické zobrazení kontrastu malého člověka na pozadí velkých dějin. Podobně to před ním udělala už řada autorů, kteří psali například o světových válkách a událostech s nimi bezprostředně spojených. První mi na mysl přichází Kateřina Tučková a její Vyhnání Gerty Schnirch, Jozova Hanule Květy Legátové, Sofie Williama Styrona nebo Kateřina Horovitzová Arnošta Lustiga. A existuje nekonečná řada dalších. V malém měřítku jednoho života jako by problémy celé civilizace více vynikly, jako by si teprve pak lidé dokázali uvědomit, že se někoho skutečně týkají, že nejsou jen pohádkou, něčím vzdáleným a surreálním, o čem čteme v novinách, ale co do tepla a bezpečí našeho domova nikdy nezasáhne. 

Autor oblíbené Mapy Anny v Únavě materiálu, snad pro umocnění té naléhavosti, zvolil paralelní vyprávění o osudech dvou bratrů, kteří prožívají svou podobu osobního pekla. Každý zvlášť, snažící se najít cestu k tomu poslednímu kousku domova, který jim zbyl, každý v nějakém nepřátelském a blíže nedefinovaném kousku Evropy. Zatímco starší Amir bloudí divočinou vybudovanou lidmi, chladnými městy plnými cizinců, kteří dávají na každém kroku najevo svou nenávist, mladší bratr se po útěku z detenčního zařízení prodírá lesy, pláněmi a opuštěnými staveništi uprostřed zimy, přírody, která nic nedává, je krutá a nesmlouvavá. V ní nacházím tu největší symboliku, kterou Šindelka do knihy vložil. Mráz, tma, nehostinnost lesa – to vše jako by představovalo Evropu, nepřátelské a uzavřené místo, kde se není kam schovat, které nezná slitování, a zároveň bezmoc, absenci naděje a víry. Noc jako symbolika doby, po níž nepřichází den. 

V novele převládají především popisné pasáže prostředí, tělesných stavů a emocí. Kvantitou v uvedeném pořadí. Právě na nich Marek Šindelka dokázal, že je mistrem slova, jako už to udělal v dílech předchozích. Jeho věty jsou krátké, úderné, což působí zvlášť efektivně v akčních pasážích, kterým přidávají na dynamičnosti, jež prosakuje i do okolního děje. Čtenář pak tají dech i v úryvcích zdánlivě neskýtajících žádné napětí, například když se malý kluk uprostřed mrazivé noci snaží rozdělat oheň. Zároveň díky tomu příběh jako celek působí velmi sugestivně. Marek Šindelka tuhle už tak vysokou míru podmanivosti umocňuje několika syrovými a explicitními scénami, které se do svých příběhů nebála zakomponovat třeba ani Kateřina Tučková.

To, že Únavě materiálu kraluje popis, nutno zopakovat že velmi kvalitně zvládnutý, však neznamená, že by nenabízela žádný další rozměr. Malý kluk, syrský uprchlík, který nezažil nic než válku a zmar, bloudící sám Evropou  vyspělou Evropou, kypřící nadbytkem, vnímá její přetechnizovanost, nesmyslnost určitých společenských pravidel, které nás nutí pracovat do úmoru, prodávat svá těla, neustále produkovat, abychom ten blahobyt udrželi v chodu. Dívá se na to všechno nedotčenýma, nezdeformovanýma očima, kterým to nedává smysl, protože vlastně není důvod, proč by mělo. Jeho prostřednictvím nám autor dává prostor k individuální filozofii, osobní reflexi. Podobného postupu využila například irská autorka Emma Donoghue v oceňovaném románu Pokoj, jež skrze vnímání malého dítěte, které přišlo ve svých pěti letech do styku se společností úplně poprvé, zdůraznila problematiku společenských stereotypů a konvencí. Nakonec je ale na čtenáři, co přesně si z autorových sdělení mezi řádky odnese.

Zadrátovaným prostorem se pohybovali lidé. Ale většina z nich už nežila. Viděl to v očích. Těla se hýbala, ale uvnitř byla tma. Vzali jim telefony, doklady, počítače. Několik kluků cvičilo s petlahví plnou vody jako s činkou. Sval s číslem se napínal a povoloval. Krev, která ho živila, byla mrtvá. Pak se tělo pověsilo do prostoru. Zvedalo se a spouštělo, ruce svíraly oka drátu, tvář se při každém přítahu přitiskla na kovovou síť a zase klesla dolů. Ostatní postávali kolem, povzbuzovali, počítali shyby. Ale ani jeden z nich neviděl nicotu, která v tom mladém těle s každým přítahem sílila. Ty čerstvé pružné šlachy narostlé za třináct, za čtrnáct let. Paže zaseklé v drátu. Zaseklé v čase, který se definitivně zkazil. Pohyb materiálu.
- Marek Šindelka, Únava materiálu

Zvlášť bych vyzdvihla pasáž, kdy se klukovi dostane do ruky videohra, klasická střílečka. Pro děti existující v poklidu a zázemí Evropy a zbytku západního světa je to nástroj proti nudě, virtuální násilí sloužící pro pobavení, krutost, která není reálná. Děti na druhém konci světa podobné hry hrají také, avšak na rozdíl od dětí z vyspělého světa jsou těmi postavičkami uvnitř hry, postavičkami, kterým vždy zbývá jen jeden život, které jsou nuceny dospět příliš rychle, aby si ho dokázaly zachránit. Doslova bojují o život. Novela tím ukazuje na jednu z mnoha propastí mezi lidskými hodnotami, kterou je třeba brát v potaz. A tím, myslím, navzdory tomu, že se nesnaží analyzovat příčiny, dopady uprchlické krize a nehledá její řešení, jak možná mnozí očekávali, do určité míry splnila svou úlohu a cíl. 

Žádné komentáře:

Okomentovat