pátek 3. března 2017

PHOTO DIARY | Únor

Vysokoškolské prázdniny skončily a je na čase vrátit se zpátky na přednášky. Abych byla upřímná, skoro jsem si nevšimla, že nějaké volno bylo. Hledala jsem si práci, strávila spoustu hodin focením a editováním své knihy, fotek, článků, sem tam si odskočila na brigádu... Takže moje volno bylo spíš pracovní a z toho plánovaného válení zase nic nevzešlo. Asi to už holt neumím tak jako dřív. 




Nejhezčím a nejméně hektickým únorovým zážitkem byl výlet do Českého Krumlova s mými novými přáteli (buďte slušní a karma vám vrátí hned několik lidí, kteří pocházejí z vašeho vysněného koutku světa - většina slečen na fotce níže bydlí nedaleko Oregonu!). V Krumlově jsem naposledy byla jako malé dítě, takže jsem si ho vůbec nepamatovala a tohle byla moje první návštěva, na kterou budu mít skvělé vzpomínky. Když procházíte jeho uličkami, je to jako byste se ocitli uprostřed středověku. Historický dojem kazí jen auta, která často kličkují úzkými uličkami a snaží se přitom nesrazit žádného z desítek turistů stojícího dvacetimetrovou frontu na trdelník se zmrzlinou. Mimochodem - v Krumlově jsem jedla ten nejlepší a zároveň nejlevnější trdelník v životě, doporučuju! Nejvíc se mi líbil pohled na řeku, malebné domky a okolní kopce pokryté sněhem z krumlovské dominanty, zámecké věže. Umím si představit, jak krásné to tu musí být zjara nebo na podzim, když městečko hraje všemi barvami.







Průvodkyně nám řekla spoustu zajímavostí o zámeckém komplexu (v podstatě celé město je zámek) včetně příběhu o Bílé paní, kterou její manžel proklel a ona teď podle pověstí obchází zámeckou věž kolem a kolem. Barva jejích rukaviček symbolizuje různé věci. Černá například znamená neštěstí nebo smrt. Tvrdí se, že v den, kdy město za druhé světové války navštívil Hitler, několik místních zahlédlo Bílou paní, jak se prochází kolem věže, ruce zahalené černí.





Během února jsem bohužel stihla přečíst jen dvě knihy. Šindelkovu Mapu Anny a napínavý psychothriller Nehodu. Rozečetla jsem k tomu ještě nového Ziburu (recenze bude o víkendu na blogu) a non-fiction Into the Wild od Jona Krakauera (a je to něco naprosto úžasného!). Bohužel se teď budu muset začít věnovat odborné a povinné literatuře, protože jsem si slíbila, že tenhle semestr nebude tak hektický, a proto musím začít dělat věci průběžně (moje oblíbená činnost, prokrastinování, utrpí). Proto oficiálně vyhlašuju tři měsíce české literatury - recenzovat teď budu výhradně díla českých autorů a autorek, nová i klasická. S politováním jsem zjistila, že ze čtyřiceti jejich knih mám ke zkoušce zatím přečteno jen zhruba dvacet. Kdybych měla stejné množství přečíst ke zkoušce z anglické literatury, už bych měla seznam zaplněný pětkrát. Už jsem kvůli tomu propadla takovému zoufalství, že jsem si pořídila Nesnesitelnou lehkost bytí v angličtině...



Mamka je zlato a vymýšlí tyhle dobroty bez cukru a bez mouky. Domácí "kinder" mléčný řez, jehož hlavními ingrediencemi jsou tvaroh a vajíčka, takže je to dezert plný bílkovin, místo cukru. Měli by takové zavést ve všech kavárnách, cukrárnách apod.  

Možná už jste zaznamenali, že jsem v únoru byla fotit s Eliškou a Evičkou na Seči u zříceniny hradu Oheb. Ani po měsíci není moje radost z výsledku a krásně stráveného dne o nic menší a těším se na další focení, kterých bude na jaře požehnaně. Sice vůbec nevím, jak to budu s prací a školou stíhat, ale jsem nadšená, že se mi vás ozvalo tolik a určitě se budu snažit si na všechny najít čas. Děkuju! 












Rovný týden (dvanáct hodin každý den, ještě teď mě bolí záda!) jsem v únoru pracovala na přepisu své knihy, která už je v nakladatelství a já se modlím, aby to už vyšlo. Ale extrémní naděje si nedělám a radši jsem se proti odmítnutí obrnila předem - i kdyby to neklaplo, svého největšího snu a vášně se stejně nikdy nevzdám. Budu psát, vymýšlet příběhy, hledat je kolem sebe a vyprávět je. Protože mě fascinují, protože prsty klouzající po klávesnici a myšlenky rozutečené daleko za hranicemi tohohle města, státu, světa, to je ta největší magie mých všedních dní.





A když už jsme u příběhů... La La Land je jedním z těch, s nimiž se musíte seznámit. Není to jen nafouklá oscarová bublina. Já se do něj zamilovala. Je to tak nádherně melancholické, a přitom nadějeplné. Je to na první pohled příběh docela obyčejný, ale o neobyčejných lidech, o síle lásky a snů, i o jejich úskalí, o tom, že občas je třeba přinášet oběti, když něco opravdu chceme. Emma Stone a Ryan Gosling jsou pro sebe stvoření, neznám dvojici, která by společně na stříbrném plátně vypadala líp. A ta choreografie, ten soundtrack! Píseň City of Stars se stala mou osobní hymnou, zpívám si ji pořád a všude, holky mě za to nenávidí, kocour i sprchová hlavice mě nenávidí, ale já ji přesto pořád miluju. "City of stars, are you shining just for me?"
P.S. A pusťte si ještě Chicago. A Moulin Rouge. A jejich soundtracky.



Naproti tomu Padesát odstínů temnoty není bůh ví jak úžasný příběh, ani výměna režiséra to nezachránila. Díky bohu, že nevyměnili zpěváky a hudebníky. Soundtrack je opět pecka. Od Rity Ory po Siu, s písničkami to tvůrci vychytali (asi jako s jedinými). Song Helium (Sia) je mým favoritem. 



Jaký byl váš únor? :) 

6 komentářů:

  1. Tak to byl teda úžasný měsíc. Ani nevím, kde mám začít. Nejdřív ti asi popřeju hodně štěstí s knížkou! Držím ti palce, ať to klapne a hrozně závidím :) Já taky miluju psaní, ale rozhodně ještě nejsem na úrovni, abych stvořila tak celistvý příbeh :). Ať to dopadne, jak to dopadne, piš dál :)
    Český Krumlov... úžasnné město. Loni jsem tam byla poprvé (nechápu, že až tak pozdě) a totálně jsem se zamilovala. V tu chvíli jsem si říkala, že tam bych chtěla žít a dokonce koukala na nabídky práce :D. Tak třeba jednou... :)
    A ještě k těm zákuskům bez cukru a mouky. Máš úžasnou mamku, fakt že jo. Je to paráda, že dělá takový věci a souhlasím s tebou, že tohle by měli prodávat v kavárnách a cukrárnách :)
    Uf, tak to bude asi všechno a já se jdu kouknout na ten článek o Elišce a Evičce, nějak mi to úplně uniklo :( Tobě přeju březen plný dalších zážitků a těším se na příští shrnutí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Andrejko, děkuju za krásný komentář, všechna milá slova a podporu! :) Vyřídím i mamce! :)

      Vymazat
  2. Opět musím pochválit nádherné fotky, to je radost pohledět :-). A Krumlov je sám o sobě nádherný, mám to město moc ráda a svým způsobem je moje osudové, protože právě tam jsem poznala svou životní lásku :-)
    A držím palce, ať ti to s knihou vyjde! Moc se mi líbí, jak píšeš, takže věřím, že kniha bude parádní :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za všechny komplimenty, vážím si toho, Moni! :)

      Vymazat
  3. Krásný článek :) S knihou ti držím palce a až vyjde, určitě si pro ni do knihkupectví zaběhnu, protože tvůj styl psaní se moc dobře čte a moc mě to baví, jak blog, tak povídky, takže nepochybuji o tom, že tvá kniha bude také skvělá :) Mohu se zeptat, kdy jsi s ní začala? :) Měj se hezky a držím palce! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc! :) Na příběhu jsem začala pracovat zhruba v sedmnácti, v osmnácti jsem dokončila první hrubou verzi, ve dvaceti druhou, propracovanější, na které jsem dodělala ještě nějaké úpravy, teď čekám na vyjádření z nakladatelství. :)

      Vymazat