úterý 6. prosince 2016

Podzimní reflexe


I když už se chýlí ke konci, tohle roční období miluju. Z mnoha důvodů. Některé patří mezi takové všeobecné, jsou to věci, díky kterým má podzim ráda spousta lidí. Barevné listí, měkké sluneční paprsky, vinobraní, pokrmy z dýní kam se podíváte či prodlužující se večery jako dělané ke sledování filmů, seriálů, čtení knih, dlouhým procházkám. S tím už přecházím tak trochu do té subjektivní sféry, i když kdoví. 
Podzim mě inspiruje. Díky němu mám chuť dělat věci, které jsem ještě nikdy nedělala, jako třeba jít na fotografickou výstavu (tenhle týden mám v plánu hned dvě) nebo se učit nový jazyk, a věci, které důvěrně znám a miluju je - ponořit se do literatury, malovat, fotit. Snad je to tou všudypřítomnou změnou, která jako by byla druhým jménem podzimu, a zároveň stálostí, protože vím, že stejná proměna nastane každý rok. A někde mezi těmi protipóly leží vzácná harmonie, která mě pokaždé obklopí jen v těchto magických měsících, harmonie, která mě nutí přemýšlet jinak.
Letos na podzim jsem se přestěhovala do Prahy. Adaptovat se na rušné velkoměsto, kde se neustále něco děje, zorientovat se v nové škole (a zorganizovat si povinnosti s ní spojené - pro mě, věčného organizátora vybaveného všemožnými diářky a lepítky a taky pěknou bordelářku, asi nejtěžší část), mezi spoustou nových lidí (chuťovka pro každého asociála a zapřísáhlého introverta) mi dalo zabrat. Ale i tak jsem si našla chvíle pro sebe, kdy jsem odjela do Divoké Šárky, seděla na skále, shlížela na les hrající barvami ohně a přemýšlela. O tom, že nám vždycky život nedá to, co chceme, ale vždycky nám dá to, co potřebujeme. Že nás nevyzpytatelnými cestami osudu pokaždé pošle správným směrem, i když se to na první pohled nemusí zdát. Přemýšlela jsem o tom, že právě teď, na tomhle místě, s lidmi, které kolem sebe mám, díky věcem, co dělám, té všeobjímající hektičnosti navzdory, jsem až absurdně šťastná.
Možná za to štěstí může podzim, který nás učí, jak krásné může být nechat minulost jít, jeho zenový klid. Možná Praha a její neutichající ruch. Možná za to může něco ve mně, co tyhle protiklady snoubí v souladu. Něco, co mě přimělo milovat život zase o trochu víc. 







2 komentáře:

  1. Nádherný článek! Už dlouho jsem ti nic nekomentovala a tohle mi naprosto vyrazilo dech. Opravdu krásně napsáno <3
    Ať se ti v Praze líbí a přeju klidný adventní čas :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji mockrát, Andrejko! :)) <3 Taky přeju hezký advent! :)

      Vymazat