A proč teda skáčeš?
Naoki Higašida, dnes čtyřiadvacetiletý autor, dal před jedenácti lety vzniknout jedinečnému dílu a metodou ukazování znaků na abecední tabulce sepsal sondu do duše autistického člověka a svými (na třináct let velmi vyspělými) odpověďmi na nejčastější otázky týkající se této poruchy pomáhá pochopit, jak vlastně autisté fungují. Ale není to jen obyčejná příručka, není to beletrie plná patosu, je to velmi emotivní a krásný dar v podobě slov, který pomáhá pochopit, jací autisté jsou. Doopravdy.
Naokiho knihu pro literární svět v Japonsku objevila žena Davida Mitchella (spisovatel, napsal například slavnou fantasy Atlas mraků), který ke knize také vytvořil nádherně citlivou a velmi osobní předmluvu, to proto, že jejich syn také trpí autismem. Jak jeho úvod, tak úvod Josefa Schovance (filozof a autor bestselleru O kolečko míň, trpí Aspergerovým syndromem, tedy lehkou formou autismu) a samotného autora jsou důležitými částmi knihy, protože čtenáři přiblíží, o co v Naokiho díle vlastně jde a čeho se svými slovy snaží docílit. Vysvětlí nám to prvotní "proč". Proto doporučuji předmluvy nepřeskakovat, až se pustíte do čtení.
Jak už jsem nastínila v úvodu, kniha A proto skáču nemá souvislý příběh, ale je psaná formou "Q&A", tedy otázek a odpovědí. V pěti kapitolách, které mají vždy nějaké hlavní téma (např. O slovech, Zájmy a koníčky), odpoví Naoki na 58 otázek, které "normální" lidi o autistech zajímají. Na konci každé kapitoly je pak mikropovídka nebo úvaha, které autor sepsal jako dítě. A všechny jsou na jeho věk nesmírně vyzrálé, v některých z nich dokonce mistrně zvládl použití alegorie.
Nad jedinečností textu jsem žasla celou dobu. Knih s tématem autismu se vydávají celé řady, A proto skáču ale přesto nemá obdoby. Je bránou do nitra člověka odlišného, avšak nepopsatelně vnímavého, citlivého a inteligentního. Číst ji bylo jako ocitnout se v jiném světě, ve kterém utrpení existuje převážně jen kvůli lidem, kteří mu nerozumí. Ti, kteří do něj patří, však díky jakémusi nucenému oproštění od civilizace vidí krásu, o které se nám obyčejným lidem ani nesní. Několikrát jsem jen musela obdivně vydechnout nad tím, jak Naoki mluví o přírodě, o věcech, které kolikrát mineme bez povšimnutí, a které přitom ukrývají tolik nádhery.
A přesto autor nepíše jen o chvílích, kdy mu je dobře mezi stromy nebo při pozorování nekonečné modři nad mraky. Píše i o ponížení, ztrátě důstojnosti, o tom, jaké to je, když neovládáte vlastní tělo, když se nemůžete nikomu svěřit s tím, co si myslíte, co vás trápí, nedokážete se ani omluvit za to, co jste pokazili. Opět je to napsané s takovými emocemi, že se vám při čtení usadí na hrudníku těžký kámen.
Autistu jsem si během čtení Naokiho knihy vykreslila jako křehkého motýla, zranitelnou, a přesto krásnou bytost, která přestože nedokáže pořádně promluvit ani ovládat svou tělesnou schránku, má v sobě neuvěřitelnou sílu. Podle mě jsou to neobyčejné, čisté duše, kterým tak docela nesedlo jejich tělo, civilizace a občas podivné fungování společnosti je svazují a jediné místo, kde nacházejí svobodu, je jejich vlastní mysl, jejich vlastní nitro.
Naokiho kniha není jen poučná, není jen krásně napsaná, inspirující, nejenže otevírá oči a nutí vás vnímat autisty jinak, než doposud, je lidská. Lidská v tom nejčistším slova smyslu.
"(...) Jenže pro nás je příroda přímo životně důležitá. Když se na ni díváme, máme pocit, že i my lidé s postižením si zasloužíme být na světě, a připadáme si jako znovuzrození. Nezáleží na tom, že nás lidé odmítají. Příroda nás vždycky vřele obejme."
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Paseka. Knihu můžete zakoupit zde.
Autistu jsem si během čtení Naokiho knihy vykreslila jako křehkého motýla, zranitelnou, a přesto krásnou bytost, která přestože nedokáže pořádně promluvit ani ovládat svou tělesnou schránku, má v sobě neuvěřitelnou sílu. Podle mě jsou to neobyčejné, čisté duše, kterým tak docela nesedlo jejich tělo, civilizace a občas podivné fungování společnosti je svazují a jediné místo, kde nacházejí svobodu, je jejich vlastní mysl, jejich vlastní nitro.
Naokiho kniha není jen poučná, není jen krásně napsaná, inspirující, nejenže otevírá oči a nutí vás vnímat autisty jinak, než doposud, je lidská. Lidská v tom nejčistším slova smyslu.
"(...) Jenže pro nás je příroda přímo životně důležitá. Když se na ni díváme, máme pocit, že i my lidé s postižením si zasloužíme být na světě, a připadáme si jako znovuzrození. Nezáleží na tom, že nás lidé odmítají. Příroda nás vždycky vřele obejme."
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Paseka. Knihu můžete zakoupit zde.
1 komentářů
Četla jsem a opravdu velmi přínosná kniha.
OdpovědětVymazat