středa 29. července 2015

Memoáry jedné neobyčejné gejši

    Natře si obličej, aby skryla tvář. Oči jsou hluboké studny. Gejša nemá žádná přání. Gejša nemá žádné city. Gejša je umělkyní vysněného světa; ona tančí, zpívá, baví vás, cokoliv chcete. Zbytek jsou stíny. Zbytek je tajemství...

neděle 26. července 2015

MUST READ knihy z povinné literatury

      S nelibostí přiznávám, že čtení povinné literatury jsem se vyhýbala jako čert kříži prakticky celé studium na střední škole. Nebylo to snad tím, že by mě knihy, o kterých jsme si v hodinách literatury povídali, nezaujaly, naopak. Oddaně jsem naslouchala výkladu a přes padesát knih si napsala na seznam těch, které si jednou musím přečíst. Ale až nebudu muset. 
      Tímhle postojem jsem si sice vydobyla jakousi literární svobodu, když jsem celé ty roky četla, co jsem si zrovna umanula, a nebylo nikde napsané, že bych to přečíst měla nebo dokonce musela, ale taky jsem si málem uhnala infarkt, když jsem ve zběsilé snaze dohnat, co jsem úmyslně zameškávala, v posledních třech měsících před zkouškou přečetla sedmnáct z dvaceti knih, které jsem měla na seznamu knih k maturitě (proto všem budoucím maturantům radím, čtěte včas - stejně si ty knížky jednou ze zvědavosti přečtete, takže je jedno, jestli to uděláte teď nebo ve třiceti).
       Některé knížky mě samozřejmě nebavily vůbec, pár z nich mě nechávalo lhostejnou a jiné mě doslova nadchly. Tady jsou. 


1. FRANCIS S. FITZGERALD - THE GREAT GATSBY/ VELKÝ GATSBY
Tohle je jedna z knih, které naše škola bohužel na seznamu, ze kterého studenti mohli vybírat díla k maturitě, neměla. Stejně jako několik dalších děl, které uvedu. 
Velký Gatsby nabyl na největší popularitě ve chvíli, kdy na stříbrná plátna vtrhla jeho filmová verze s Leonardem DiCapriem v hlavní roli, která se mi osobně (a klidně po mě začněte házet rajčaty) až tak nelíbila. Kostýmy byly úžasné, hudba od Lany Del Rey a Fergie okouzlující, herci krásní, ale po Luhrmannově Mouling Rouge (režisér obou filmů), to celé působilo jako taková malá forbína, ačkoliv spatřila světlo světa o třináct let později. 
Příběh v knižní podobě ovšem dalece přesahuje možnosti filmu, jako vždycky. Na knize se mi nejvíc líbila myšlenka, že bohatství, ač se během života může zdát jako to nejdůležitější, po něm neznamená nic. A že rozhodně není ničím, pokud vám schází láska, ta, o kterou celý život usilujete, a která vám neustále proniká mezi prsty, nehledě na to, kolik peněz máte. 
Hodně mě dojala závěrečná scéna, a snad úplně nejvíce poslední slova knihy, která perfektně vystihují celou její podstatu a podstatu celého života: "Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí - zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže... A jednoho nádherného rána - 
Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti."

úterý 14. července 2015

Timing is everything, placing is more

     Sedím pod starým dubem na lavičce, která je možná ještě starší než je onen dub, a s perem v ruce se rozhlížím po své milované louce. Věnovala jsem tomuhle místu tisíce slov, a přesto to není dost, aby stačily k vyjádření toho, jak hluboko v půdě, na níž právě spočívají má bosá chodidla, je zakořeněná má láska.
      A vděčnost. Vždyť díky tobě, má milá louko, jsem napsala mnoho příspěvků do soutěží, které mi vyhrály první místa, díky tobě jsem odmaturovala (ano, právě tady bylo - ačkoliv dost zkreslené - dějiště mé poslední středoškolské slohové práce) a hlavně - díky tobě jsem psala, když jsem na to neměla sílu, byla jsem naštvaná a měla pocit, že nic z toho, co dělám, nemá, a nikdy nemělo smysl. TY jsi mi vždycky dodala sílu. Odvahu. INSPIRACI. 

           
           Vím, že to může působit směšně. Cítit něco tak skutečného k místu, které je pro jiné jen rozhlehlou travnatou plochou se stromy, které občas stojí ve shluku jako nerozluční přátelé, jindy jsou náhodně rozestavěné jako šachové figurky v nedohrané hře. 
           Možná je to událostmi, které se na této louce odehrávaly v průběhu mého života, možná je to nějaké tajemné kouzlo, které mě ke každému čtverečnímu metru téhle nekonečné zeleně poutá, ale louka je mi nevyčerpatelnou studnou inspirace, místem, kam můžu situovat takřka každý příběh a vědět, že bude stát za to. 
           Což mě nedávno přivedlo k otázce: Nakolik jsou místa, na nichž tvoříme, důležitá pro konečný výsledek naší práce?

úterý 7. července 2015

Knihy vs. realita - jedna nula

     Nedávno jsem se bavila s jedním kamarádem, řešili jsme život, nesmrtelnost chrousta a tak dále, a on najednou zničehonic pronesl, jak se během léta hrozně nudí. Tolik volného času a kde nic, tu nic. Když kamarádi nemají čas, aby se šlo "na jedno" nebo někam k vodě, není co dělat. 
     "A co kdyby sis zkusil třeba něco přečíst?" navrhla jsem, a už se mi hlavou začaly míhat příběhy všech úžasných knih, které jsem měla za svůj krátký život tu čest přečíst, a které mu hned doporučím, jakmile na můj brilantní nápad kývne.
     Místo toho ovšem nakrčil čelo a zeptal se: "A to jako co?"
    "Já ti nevím... knížku?"
     Zasmál se. "Jasně, dobrej vtip. To radši budu čumět doblba."