neděle 28. června 2015

Kateřina Tučková: Perla v českém rybníčku


       Přiznám se, že české autory moc nečtu. Jsem, a vždycky jsem byla, zatížená spíše na literaturu západu, a to především britskou a americkou. Ať už jde o klasiku či moderní tvorbu.
       Samozřejmě že některé knihy ryze českého původu v knihovně mám, ovšem těm z ciziny v počtu nemohou konkurovat.
       Proto jsem se sama sobě až divila, když jsem zhruba před rokem v knihkupectví pendlovala kolem regálu s bestsellery, a zálibně si prohlížela přebal románu Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Myslím, že to bylo z větší části zásluhou naší profesorky literatury, která o knize (a o díle Kateřiny Tučkové celkově) mluvila s takovým nadšením, že na mě přenesla zvědavost a touhu po zjištění, co je na té Tučkové tak úžasného. Přestože jsem byla v pokušení, knihu jsem si hned nekoupila a řekla si, že si to nechám projít hlavou a případně se pro ni vrátím. Jenže mě při mém listování románem zastihly moje kamarádky a knížku mi nadělily zhruba o týden později k narozeninám, a rozhodly za mě, že si Žítkovské bohyně přečtu. A tak jsem četla.

čtvrtek 11. června 2015

Poetické setkání

             
             Dnes trochu netradičně přispěji básní. Svou básní. Je jen jedna - víc jsem jich za život totiž nenapsala. Neumím psát básně. Ani tuhle jsem vlastně tak úplně nenapsala, protože se mi o ní zdálo. Jakkoliv šíleně to může znít, opravdu jsem tuhle báseň složila ve snu. 
             Zdála se mi nějaká nesmyslnost, jejímž závěrem byla scéna, v níž mladý pár seděl pod stromem, ze kterého se snášelo podzimní listí, a chlapec dívce recitoval tuhle báseň. Já jsem se potom probudila, a s drobnými úpravami ji přenesla na papír. Doteď nechápu, jak je vůbec možné, že jsem si tu básničku pamatovala, ale tak či onak, mám za sebou svoji premiéru s poezií. Tady je:

pondělí 8. června 2015

Melancholie



       Páteční večer, začátek června. Sedím na zahrádce jedné zastrčené kavárny na Starém městě a piji bílé víno. Sama. Nevzala jsem s sebou ani jednu ze svých kamarádek, dnes večer netoužím po společnosti. Na druhou stranu, nechtěla jsem zůstat doma zavřená mezi čtyřmi stěnami, tam je té samoty možná až příliš. Tohle je ideální.
       Připozdívá se. Nevytáhnu z kabelky mobil, abych zkontrolovala čas, ale tuším, že může být kolem půl deváté. Dost pozdě na to, aby se slunce odebralo ze svého čestného místa na obloze a ukrylo se za horizont. Teď přichází na řadu měsíc, aby vystřídal zlatavou záři matným stříbrem.
       Pozoruji to odcházení a melancholie se opět pokouší ovládnout mé nitro, tentokrát si na něj dělá nároky tvrdohlavěji, než jindy. Nebráním se jí, jen ať vejde. Bojovat s tím by mě stálo moc sil, jimiž si nemůžu dovolit plýtvat. A tak ji přijmu, a trochu rituálně pozvednu sklenku s vínem, abych novou společnici uvítala.