pondělí 28. prosince 2015

Stráň

Abychom tu neměli pořád jen samé recenze, rozhodla jsem se po delší době přispět povídkou - bájí. Je to jeden z mých nejmilejších textů, protože se pojí k místu, které je už odmalička mým oblíbeným, k Nemošické stráni. Příběh jsem si pochopitelně vymyslela, ale kdo ví? Třeba tam kdysi dávno opravdu nějaká čarodějka žila. :-)

sobota 26. prosince 2015

Zápisník jedné lásky - velká romance nebo slaďárna pro naivky?

Zápisník jedné lásky jsem poprvé viděla ve filmovém zpracování asi před šesti lety. Dokážete si představit, jak mě to jako třináctiletou holku rozhodilo. Někde mezi pláčem a vzlykáním jsem se do toho příběhu neodvolatelně zamilovala, a když jsem se dozvěděla, že existuje literární předloha, toužila jsem si ji přečíst. Ale byla beznadějně vyprodaná a nakladatelství Ikar udělalo další dotisk až v roce 2013. Vlastní výtisk (krásný, viďte?) se mi dostal do rukou relativně nedávno  - koncem roku 2014. Takže... stálo to čekání vlastně za to?

sobota 12. prosince 2015

Coelhova Veronika toužící po smrti

Paulo Coelho vždycky patřil k autorům, které mám v podvědomí zafixované jako ty, od kterých si chci něco přečíst, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Neurčitou budoucnost Coelhovy existence v mé knihovně proměnila v realitu jedna literární soutěž, v níž jsem vyhrála jeho novinku Nevěru. Což byla také první knížka, kterou jsem od autora četla. Ale tenhle článek jí paradoxně patřit nebude. Dneska se zaměřím na mou nejoblíbenější knihu od Paula Coelha - Veronika se rozhodla zemřít.


čtvrtek 10. prosince 2015

10 důvodů, proč miluji Vánoce

Předvánoční čas je jedním z nejkrásnějších období v roce. 
Důvody, díky kterým je advent tak magickou dobou, jsou individuální. Každý se na svátky těší kvůli něčemu jinému - pro někoho je to zasloužené volno, pro jiného nakupování dárků a někdo zase rád peče cukroví a sleduje pohádky. To všechno má ale něco společného; jsou to maličkosti. Maličkosti, které z Vánoc činí něco velkolepého. Tady jsou ty moje. :-)


sobota 5. prosince 2015

Writing Forward

Jsem člověk, který více než cokoliv miluje psaní. Píšu odjakživa, s perem v ruce nebo notebookem na klíně jsem strávila už tisíce hodin. Ale přesto vím, že se ještě mám hodně co učit. I v padesáti, možná dokonce i na smrtelné posteli se budu mít pořád co učit. Ačkoliv je toho hodně, co stále nevím, už jsem se za devět let aktivního psaní něco naučila a ráda bych to tímto článkem předala dál. Snad vám, milí spisovatelé a umělci, přinese něco nového a užitečného. :)


sobota 28. listopadu 2015

Jezte, meditujte, milujte

  Jíst, meditovat, milovat od Elizabeth Gilbertové je rozporuplná kniha, aspoň podle reakcí lidí. Znám čtenáře, kteří ji zahodili po přečtení prvního korálku (tak autorka v knize nazývá kapitoly) a znám jiné, kteří si ji nemohli vynachválit. Sama jsem si na titul dělala názor hned dvakrát ve svém životě. Tady je ten konečný. 

pondělí 16. listopadu 2015

Dívka ve vlaku

Světový bestseller. Debut pyšnící se rekordy v rychlosti prodeje. Kniha roku 2015. 
Asi se nenajde nikdo, kdo by o knize vůbec neslyšel; propagují ji na internetu, ve výlohách knihkupectví, dokonce i v rádiu. Propagujeme ji i my, literární blogeři a čtenáři, co napíší třeba jen krátký komentář na sociální sítě či knižní databáze. 
Je kniha ale opravdu tak úžasná, jak se říká?


pondělí 26. října 2015

Melodie mého srdce

Ach jo, poslední dobou tu to zeje prázdnotou. Už asi měsíc si říkám, že napíšu nějakou recenzi na několik děl Paula Coelha, ale vždycky, když sednu k notebooku, začnu, skoro bezděky, přepracovávat kapitoly své knihy - už je to rok, co jsem do nakladatelství Host poslala první verzi, a chtěla bych, aby se ještě tenhle podzim dočkali druhé, takže mám opravdu co dělat, co se psaní týče.
Proto přidávám povídku, kterou jsem napsala zhruba před rokem - byl to příspěvek do literární soutěže. Je o hudbě, lásce a prozření. Ne že bych měla k hudbě bůhvíjak hluboký vztah v tom smyslu, že bych ji sama provozovala (mým zpíváním trpí i sprchová hlavice), ale i tak ji miluju. A věřím, že každý člověk má nějakou osudovou píseň, která jako by vyprávěla o jeho životě (nejste-li fanoušky techna - ačkoli i to by o vás mohlo cosi vypovídat) a vedla ho jím kupředu. I proto pro mě tahle povídka tolik znamená, protože mluví z mého nejhlubšího nitra. 
Příjemné počtení. :) 


středa 9. září 2015

Nebojte se svých snů!


 Je to pár let zpátky, co jsem jednoho mrazivého zimního večera seděla s maminkou u krbu a rozebírala první poslední. Mimo jiné i to, co budu dělat, až skončím s gymplem.
Moje srdce už bylo sice rozhodnuté od mých jedenácti let, kdy jsem dokončila první "knihu", ale pořád tu byla ta ryze racionální složka mého já, dost ovlivněná mým umanutým tátou, která zvažovala, že bude studovat práva. 
"Přece jenom, psaní je víc umění než cokoliv jiného. Chci tohle vážně riskovat? Živit se uměním? Nebylo by lepší nejdřív udělat kariéru v něčem "pořádném", a potom se věnovat psaní, třeba jako koníčku?" uvažovala jsem nahlas a čekala na maminčiny cenné rady. 
"A opravdu si myslíš, že když se teď zahrabeš na studiích, které tě nebudou bavit, budeš sedět v kanceláři od rána do večera a řešit věci, co tě absolutně nezajímají, že pak budeš mít čas a chuť plnit si něco, o čem jsi snila před lety? Věř mi, znám to z vlastní zkušenosti, už na to nikdy nedojde. Plň si sny teď, dokud jsi mladá a máš všude kolem sebe tisíce možností, jak je obrátit v realitu. Protože jinak si je vezmeš do hrobu."

středa 2. září 2015

Autumn - Year's last and loveliest smile

Musela jsem. Nešlo tomu odolat. 
Být blázen do literatury, umění a přírody, mít blog a nemít na něm článek o něčem tak neskonale kouzelném, jako je podzim! To se neslučuje. 
Víte, devadesát devět procent mých přátel si teď nejspíš s úsměvem na rtech říká: "Já si říkal/říkala, kdy to přijde!", protože ví, že každoročně už od konce července vzdychám po babím létě, padajícím listí a svařeném hruškovém džusu. A je to tady. Mých x důvodů, proč miluju tohle období, které mě nabíjí energií, kreativitou, inspirací a neuvěřitelnou chutí do života, vyjádřených slovy, fotografiemi i jednou krásnou písní.
Užijte si můj výlev a s otevřenou náručí přijměte tu magickou dobu, která už už klepe na dveře! 

čtvrtek 27. srpna 2015

...tak pravila Lana Del Rey

              Možná si říkáte, co má Lana Del Rey společného s literaturou, že jí věnuju celý článek na literárním blogu. Zdánlivě nic. Ve skutečnosti mnoho...


Elizabeth Woolridge Grant, přáteli oslovovaná jako Lizzy, světu známá jako  Lana Del Rey, diva s podmanivým hlasem. Tři jména, stejná umělkyně, která se cítí být víc básnířkou, než zpěvačkou, oslňující miliony lidí svými dekadentními texty k písním pomalých rytmů.
Jednou se mě kamarádka zeptala: "Co na té Laně vlastně máš? Mě ty její ucourané písničky nudí k smrti." 
Ani jsem nemusela o odpovědi dlouho přemýšlet. "Je prostě svá. Celé ty roky, co píše písničky a zpívá je, to dělá stejně, po svém, a i když se to některým lidem nelíbí, stejně si stojí za tím svým.

pátek 21. srpna 2015

Jsme silný jak silný je lano, co k nebi nás poutá

          Co člověk nenajde, když si uklízí počítač.
          Tuhle povídku jsem napsala zhruba před dvěma roky - povinně. Byl to úkol do hodiny češtiny, měli jsme si tak procvičit daný literární útvar kvůli blížící se slohové práci. Téma mě fascinovalo už od začátku, ale tím to končilo. Celé dva týdny, které jsme měli na psaní, mi scházela inspirace. Až pozdě večer, den před datem odevzdání, mě napadlo napsat tohle, a to díky filmu REQUIEM ZA SEN, který jsem viděla asi hodinu před tím, než jsem začala psát. 
          Proto mějte oči otevřené, nikdy nevíte, kdy narazíte na múzu, ať už v jakékoliv podobě! Hezké čtení. :)
         

úterý 18. srpna 2015

Don't judge a book by its movie... or do!

      "Nesuďte knihu podle její filmové verze," hlásá jeden citát. V mnoha případech nemohu víc, než souhlasit, ale jsou i světlé výjimky, kde bych jej pozměnila, a řekla: "Suďte knihu podle toho, jak úžasně ji ten a ten režisér zpracoval, a jak věrohodně tu a onu roli herci zahráli, je to totiž vážně dechberoucí!"
        O několika takových filmech jsem se zmiňovala v jednom z červencových článků, kde jsem opěvovala například Lolitu s Jeremym Ironsem nebo Annu Kareninu s talentovanou Keirou Knightley v hlavní roli. Je jich ale mnohem, mnohem víc, a jejich předlohami nejsou jen klasiky světové i domácí literatury, ale i relativně nové knihy, jejichž filmové zpracování si rozhodně zaslouží vaši pozornost.

úterý 4. srpna 2015

Jak jsem se ztratila v Divočině s Cheryl Strayed

      Je to asi deset měsíců, co jsem se dozvěděla o existenci knihy s názvem Divočina od autorky jménem Cheryl Strayed - a to z Instagramu Reese Witherspoon, když publikovala několik fotografií z natáčení stejnojmenného filmu, v němž ztvárnila hlavní roli. Už tehdy mě příběh oslovil, a to jen díky pár fotkám Reese s obřím batohem na zádech. Říkala jsem si, že tohle si prostě musím přečíst a samozřejmě vidět film. Ale přes školní rok na to nebyl čas, tak jsem román přelouskala až teď. A jediné, čeho lituju, je, že jsem si ho nepřečetla už dřív (a taky že ho musím vrátit do knihovny už za týden a nestihnu si ho přečíst ještě jednou).


středa 29. července 2015

Memoáry jedné neobyčejné gejši

    Natře si obličej, aby skryla tvář. Oči jsou hluboké studny. Gejša nemá žádná přání. Gejša nemá žádné city. Gejša je umělkyní vysněného světa; ona tančí, zpívá, baví vás, cokoliv chcete. Zbytek jsou stíny. Zbytek je tajemství...

neděle 26. července 2015

MUST READ knihy z povinné literatury

      S nelibostí přiznávám, že čtení povinné literatury jsem se vyhýbala jako čert kříži prakticky celé studium na střední škole. Nebylo to snad tím, že by mě knihy, o kterých jsme si v hodinách literatury povídali, nezaujaly, naopak. Oddaně jsem naslouchala výkladu a přes padesát knih si napsala na seznam těch, které si jednou musím přečíst. Ale až nebudu muset. 
      Tímhle postojem jsem si sice vydobyla jakousi literární svobodu, když jsem celé ty roky četla, co jsem si zrovna umanula, a nebylo nikde napsané, že bych to přečíst měla nebo dokonce musela, ale taky jsem si málem uhnala infarkt, když jsem ve zběsilé snaze dohnat, co jsem úmyslně zameškávala, v posledních třech měsících před zkouškou přečetla sedmnáct z dvaceti knih, které jsem měla na seznamu knih k maturitě (proto všem budoucím maturantům radím, čtěte včas - stejně si ty knížky jednou ze zvědavosti přečtete, takže je jedno, jestli to uděláte teď nebo ve třiceti).
       Některé knížky mě samozřejmě nebavily vůbec, pár z nich mě nechávalo lhostejnou a jiné mě doslova nadchly. Tady jsou. 


1. FRANCIS S. FITZGERALD - THE GREAT GATSBY/ VELKÝ GATSBY
Tohle je jedna z knih, které naše škola bohužel na seznamu, ze kterého studenti mohli vybírat díla k maturitě, neměla. Stejně jako několik dalších děl, které uvedu. 
Velký Gatsby nabyl na největší popularitě ve chvíli, kdy na stříbrná plátna vtrhla jeho filmová verze s Leonardem DiCapriem v hlavní roli, která se mi osobně (a klidně po mě začněte házet rajčaty) až tak nelíbila. Kostýmy byly úžasné, hudba od Lany Del Rey a Fergie okouzlující, herci krásní, ale po Luhrmannově Mouling Rouge (režisér obou filmů), to celé působilo jako taková malá forbína, ačkoliv spatřila světlo světa o třináct let později. 
Příběh v knižní podobě ovšem dalece přesahuje možnosti filmu, jako vždycky. Na knize se mi nejvíc líbila myšlenka, že bohatství, ač se během života může zdát jako to nejdůležitější, po něm neznamená nic. A že rozhodně není ničím, pokud vám schází láska, ta, o kterou celý život usilujete, a která vám neustále proniká mezi prsty, nehledě na to, kolik peněz máte. 
Hodně mě dojala závěrečná scéna, a snad úplně nejvíce poslední slova knihy, která perfektně vystihují celou její podstatu a podstatu celého života: "Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí - zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže... A jednoho nádherného rána - 
Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti."

úterý 14. července 2015

Timing is everything, placing is more

     Sedím pod starým dubem na lavičce, která je možná ještě starší než je onen dub, a s perem v ruce se rozhlížím po své milované louce. Věnovala jsem tomuhle místu tisíce slov, a přesto to není dost, aby stačily k vyjádření toho, jak hluboko v půdě, na níž právě spočívají má bosá chodidla, je zakořeněná má láska.
      A vděčnost. Vždyť díky tobě, má milá louko, jsem napsala mnoho příspěvků do soutěží, které mi vyhrály první místa, díky tobě jsem odmaturovala (ano, právě tady bylo - ačkoliv dost zkreslené - dějiště mé poslední středoškolské slohové práce) a hlavně - díky tobě jsem psala, když jsem na to neměla sílu, byla jsem naštvaná a měla pocit, že nic z toho, co dělám, nemá, a nikdy nemělo smysl. TY jsi mi vždycky dodala sílu. Odvahu. INSPIRACI. 

           
           Vím, že to může působit směšně. Cítit něco tak skutečného k místu, které je pro jiné jen rozhlehlou travnatou plochou se stromy, které občas stojí ve shluku jako nerozluční přátelé, jindy jsou náhodně rozestavěné jako šachové figurky v nedohrané hře. 
           Možná je to událostmi, které se na této louce odehrávaly v průběhu mého života, možná je to nějaké tajemné kouzlo, které mě ke každému čtverečnímu metru téhle nekonečné zeleně poutá, ale louka je mi nevyčerpatelnou studnou inspirace, místem, kam můžu situovat takřka každý příběh a vědět, že bude stát za to. 
           Což mě nedávno přivedlo k otázce: Nakolik jsou místa, na nichž tvoříme, důležitá pro konečný výsledek naší práce?

úterý 7. července 2015

Knihy vs. realita - jedna nula

     Nedávno jsem se bavila s jedním kamarádem, řešili jsme život, nesmrtelnost chrousta a tak dále, a on najednou zničehonic pronesl, jak se během léta hrozně nudí. Tolik volného času a kde nic, tu nic. Když kamarádi nemají čas, aby se šlo "na jedno" nebo někam k vodě, není co dělat. 
     "A co kdyby sis zkusil třeba něco přečíst?" navrhla jsem, a už se mi hlavou začaly míhat příběhy všech úžasných knih, které jsem měla za svůj krátký život tu čest přečíst, a které mu hned doporučím, jakmile na můj brilantní nápad kývne.
     Místo toho ovšem nakrčil čelo a zeptal se: "A to jako co?"
    "Já ti nevím... knížku?"
     Zasmál se. "Jasně, dobrej vtip. To radši budu čumět doblba." 

neděle 28. června 2015

Kateřina Tučková: Perla v českém rybníčku


       Přiznám se, že české autory moc nečtu. Jsem, a vždycky jsem byla, zatížená spíše na literaturu západu, a to především britskou a americkou. Ať už jde o klasiku či moderní tvorbu.
       Samozřejmě že některé knihy ryze českého původu v knihovně mám, ovšem těm z ciziny v počtu nemohou konkurovat.
       Proto jsem se sama sobě až divila, když jsem zhruba před rokem v knihkupectví pendlovala kolem regálu s bestsellery, a zálibně si prohlížela přebal románu Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Myslím, že to bylo z větší části zásluhou naší profesorky literatury, která o knize (a o díle Kateřiny Tučkové celkově) mluvila s takovým nadšením, že na mě přenesla zvědavost a touhu po zjištění, co je na té Tučkové tak úžasného. Přestože jsem byla v pokušení, knihu jsem si hned nekoupila a řekla si, že si to nechám projít hlavou a případně se pro ni vrátím. Jenže mě při mém listování románem zastihly moje kamarádky a knížku mi nadělily zhruba o týden později k narozeninám, a rozhodly za mě, že si Žítkovské bohyně přečtu. A tak jsem četla.

čtvrtek 11. června 2015

Poetické setkání

             
             Dnes trochu netradičně přispěji básní. Svou básní. Je jen jedna - víc jsem jich za život totiž nenapsala. Neumím psát básně. Ani tuhle jsem vlastně tak úplně nenapsala, protože se mi o ní zdálo. Jakkoliv šíleně to může znít, opravdu jsem tuhle báseň složila ve snu. 
             Zdála se mi nějaká nesmyslnost, jejímž závěrem byla scéna, v níž mladý pár seděl pod stromem, ze kterého se snášelo podzimní listí, a chlapec dívce recitoval tuhle báseň. Já jsem se potom probudila, a s drobnými úpravami ji přenesla na papír. Doteď nechápu, jak je vůbec možné, že jsem si tu básničku pamatovala, ale tak či onak, mám za sebou svoji premiéru s poezií. Tady je:

pondělí 8. června 2015

Melancholie



       Páteční večer, začátek června. Sedím na zahrádce jedné zastrčené kavárny na Starém městě a piji bílé víno. Sama. Nevzala jsem s sebou ani jednu ze svých kamarádek, dnes večer netoužím po společnosti. Na druhou stranu, nechtěla jsem zůstat doma zavřená mezi čtyřmi stěnami, tam je té samoty možná až příliš. Tohle je ideální.
       Připozdívá se. Nevytáhnu z kabelky mobil, abych zkontrolovala čas, ale tuším, že může být kolem půl deváté. Dost pozdě na to, aby se slunce odebralo ze svého čestného místa na obloze a ukrylo se za horizont. Teď přichází na řadu měsíc, aby vystřídal zlatavou záři matným stříbrem.
       Pozoruji to odcházení a melancholie se opět pokouší ovládnout mé nitro, tentokrát si na něj dělá nároky tvrdohlavěji, než jindy. Nebráním se jí, jen ať vejde. Bojovat s tím by mě stálo moc sil, jimiž si nemůžu dovolit plýtvat. A tak ji přijmu, a trochu rituálně pozvednu sklenku s vínem, abych novou společnici uvítala.

neděle 5. dubna 2015

Málo stačí ke štěstí...

       Člověk má v dnešní době pocit, že potřebuje všechno, aby mohl být šťastný. Velký dům, auto, dokonalou postavu, desítky přátel a bůhví co ještě. Ve skutečnosti ale ke štěstí stačí jen velmi málo - a to je něco, co bychom si měli připomínat dennodenně. Pak totiž budeme schopni se z těch krásných maličkostí doopravdy radovat. 


pátek 6. března 2015

Stav zamilovanosti - stav šílenství

    Vím, Valentýna už máme letos za sebou. Přesto si ale dovolím zveřejnit krátký fejeton na téma lásky a zamilovanosti a toho, jak se v souvislosti s nimi stáváme regulérními blázny. Na dobu omezenou. Pokud ji přežijeme.



Co je zamilovanost? A co opravdová láska, jež přenáší hory a oceány? Mnozí rozdíl mezi těmito dvěma termíny neumí stanovit v domnění, že žádný není. Ovšem pravda je jiná. Rozdíl mezi nimi je, milí drazí, opravdu značný. 
Ačkoliv opravdovou lásku jako vytrženou ze Stmívání Stephanie Meyerové popsat z vlastních zkušeností nedokážu, říct, jak vypadá takové to klasické poblouznění typické především pro období puberty, dovedu dokonale.
Je to stav nejenom mysli, ale i těla, kdy se nedokážete soustředit na nic pořádného, úplně opomíjíte blížící se uzávěrky seminárních prací nebo testy a raději svou pozornost upíráte k facebookovému profilu vašeho nejnovějšího objevu a můžete se potrhat smíchy nad duchaplností jeho/jejích statusů, zíráte na fotku z posledního víkendu a uznale chválíte, jak ten tmavomodrý svetr krásně ladí k očím objektu vaší lásky.

pátek 6. února 2015

úterý 6. ledna 2015

Hvězdy nám nepřály, Aljašku jsme nenašli


   Anebo ano? Jak se to vezme. 
   Pro začátek jsem si tyto knihy vybrala proto, že se obě relativně nedávno staly světovými best-sellery a jejich autor John Green jedním z nejprodávanějších, nejúspěšnějších a zároveň nejdiskutovanějších spisovatelů dnešní doby. 
   Když se o Greenovi a jeho knihách začalo začátkem loňského roku mluvit, celý ten rozruch jsem sledovala z povzdálí a čekala, jestli ho lidé budou rozebírat i po půl roce, až opadne takový ten počáteční "boom". K mému překvapení o něm mluvili v superlativech i nadále, a tak jsem se v říjnu vydala do knihkupectví a odnesla si jak Hvězdy nám nepřály, tak Hledání Aljašky a vyhradila si na ně podzim. Což ve finále nebylo nutné, protože jsem je obě přečetla během čtrnácti dnů.
   Greenovy knihy jsou neuvěřitelně čtivé, přitom ale inteligentní a osobité. Ačkoliv by to mnozí u tak mladého autora neočekávali, jeho příběhy mají hluboký filosofický podtext. Zvlášť jsem ho nacházela v Hledání Aljašky. Ale k tomu se dostanu. Nejprve bych ráda rozebrala nedávno zfilmovaný titul Hvězdy nám nepřály.

KDO JSEM

Jmenuju se Anna, je mi dvacet jedna let a studuju žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze, kde napůl žiju se dvěma ze svých nejlepších kamarádek. Na víkendy jezdím do Města perníku, kde jsem se narodila.
Někdy introvert, někdy extrovert, záleží na situaci. Kavárenská povalečka, šprtka na druhou i věčný student. Jsem sociální holka, o svůj Instagram se starám jako o vlastní dítě a místo novin čtu ke kafi většinou Twitter. Neumím parkovat. Jsem levák, ale píšu pravou. Věčně organizuju, lepíkuju, vybarvuju, ale nikdy nemůžu nic najít, navíc přes samou organizaci pořád nestíhám. 
Chci procestovat svět, mým největším snem je západní pobřeží USA (Oregon, San Francisco...) a samozřejmě New York, kam se jednou stejně přestěhuju. Miluju podzim - jednoznačně nejhezčí, nejmagičtější a nejfotogeničtější období, během kterého věřím na všechna kouzla fiktivních světů na řádcích knih i mezi nimi.
Moje nejoblíbenější obchody jsou papírnictví a knihkupectví, poličky mi praskají pod vahou knih a šuplíky přetékají notýsky, kterých nemám nikdy dost. Nejraději mám knihu Gejša od Arthura Goldena a pak desítky dalších. Čím víc čtu, tím je totiž těžší vybrat jen tu jednu osudovou. Ale vyberu jich třeba padesát, budete-li chtít. To potvrzuje fakt, že pravá láska nemusí být jen jedna. ;) 
Mám kocoura Felixe, co vypadá úplně jako Garfield, jenom není kreslenej. Když jsem naštvaná a vrčím a nic mi není dost dobrý, hoďte po mě čokoládu a utečte. Pak mě uklidní ještě dýňová polívka, ale tu po mě prosím neházejte. Dík. 
Zbožňuju filmy s Anne Hathaway a pak ty, co režíroval Aronofsky. Černou labuť považuju za jeden z nejlepších filmů všech dob. V mém playlistu na Spotify najdete všechno od Imagine Dragons přes Taylor Swift a Beyoncé až po prakticky neznámý indie pop/rock folkový umělce jako je třeba Beck. 
Zamilovávám se do fiktivních kluků, vždycky chodím pozdě, i když vstávám včas, radost mi uděláte spíš svazkem levandulí než kyticí růží, a když k nim přibalíte knížku, budu vás mít vážně ráda.